5. 12. 2010
Zima je definitivně opět zde a pokud ještě někdo tvrdí, že není potřeba provádět příliš silné tepelné izolace, protože všechno teplo stejně utíká okny, je tento článek určen právě pro něj. Při hodnocení celkových tepelných ztrát stavebního prvku se rozlišuje tepelná ztráta stavebním prvkem (transmisní tepelná ztráta) a tepelná ztráta v důsledku výměny teplého vnitřního vzduchu s chladným vnějším vzduchem (tepelná ztráta z větrání). K popisu tepelně - technických vlastností stavebních prvků musí být respektovány obě uvedené oblasti.
Jako tepelně - technická veličina, která charakterizuje transmisní tepelnou ztrátu, se všeobecně používá součinitel tepelného prostupu „k“. Tento součinitel udává, jaká energetická množství protékají za určitou časovou jednotku plochou jednoho čtverečního metru při rozdílu teplot 1 Kelvin mezi vnitřní a vnější stranou. Obecně platí, že celkový únik tepla je vždy prostým součtem všech tepelných ztrát, proto by se měl každý snažit o maximální tepelné izolace v každém případě.
Tepelná izolace by měla mít danou tloušťku. Existuje několik postupů k výpočtu dané tloušťky. Mezi nejpoužívanější a zřejmě také nejlepší metody patří metoda LCA (Life Cycle Assessment = ohodnocení životního cyklu produktů), přeloženo do češtiny: porovnáním šedé energie s energií potřebnou pro vytápění za životní cyklus.
Touto metodou lze spočítat, kolik energie je potřeba pro výrobu, dopravu, instalaci, demontáž a likvidaci tepelné izolace. Pokud tuto energii dáme do rovnováhy s množstvím energie, kterou je izolace schopna za svou životnost ve stavbě ušetřit, dojdeme k její optimální tloušťce. Pokud bychom postupovali při návrhu síly tepelné izolace tímto způsobem, dostaneme se na síly tepelné izolace mezi 30 až 60 centimetry! Znamená to, že veškerá izolace bez tepelných mostů, silná 30 až 60 centimetrů, je oprávněná.
Stanislav Pecho
